Můj boj s akné!

Po dlouhé době jsem zpět a tentokrát s něčím, o čem jsem se nerada bavila spoustu let! A tím něčím je...akné. Rozhodla jsem se to sdílet a neschovávat si to pořád doma v šuplíku. Tímto problémem trpí, trpělo a i bude trpět spoustu lidí. Prostě to tu je. I když to někdo navenek může brát pozitivně a vypadat v klidu, věřte mi, že to každého člověka uvnitř trápí a sžírá a chtěl by s tím skoncovat! I ze svého okolí vím, že to trápí spoustu lidí a bojují s tím. Nechci tímhle nějak vyčnívat, litovat se nebo se ukazovat. Vím, že jsem jedna z miliónu lidí, kteří tímto trpí. Jen chci sdílet moje pocity, které jsem na mé cestě plné trápení s tímto problémem měla a pomoct nebo dodat odvahu či sebevědomí lidem, kteří ztratili naději na spásu. Sama jsem se o tom nechtěla moc bavit, styděla jsem se za to a snažila se to hodit za hlavu, ale už se toho nebojím a vím, že by se o tom mluvit mělo.

Každý má svůj příběh, svůj boj. Tohle je ten můj. A já ho vyhrála.

Je to docela otevřený příběh. Snad to nikoho nepohorší.

Tohle jsem já asi ve 13 letech. Akné mě trápilo už tak od 11 let, ale postupně se to zhoršovalo. Trpěla jsem akné na obličeji, dekoltu, části břicha a celých zádech. Ze začátku jsem si myslela, že to bude v pohodě, že je to jen lehká začínající puberta. Ale později jsem byla vyvedena z omylu. Nic nezabíralo, nepomáhalo.

Vyzkoušela jsem snad vše, na čem bylo napsáno: Na akné, Proti akné atd. Mamka za to "vyhodila" tolik peněz, že to ani nechci počítat. Nic z drogérie ani z lékárny nefungovalo. Chodila jsem domů s brekem, pořád jsem se prohlížela, ptala se mamky: proč já? a byla kvůli tomu nesebevědomá a styděla se. Nejvíce jsem se styděla v létě na bazénech, kdy jsem měla odhalená záda a každý si mě kvůli tomu prohlížel. Pořád jsem nosila ručník nebo se zakrývala. Nemám na to vůbec dobré vzpomínky a vzpomínky na tu dobu ve škole...ty radši už zapomínám. Je to těžký. Fakt, že jo. Ale člověk musí bojovat a věřit, že jednoho dne se vše v lepší obrátí!

Do toho jsem v té době ještě nosila rovnátka, takže si dokážete představit úplně typickou oběť šikany kvůli vzhledu. Ještě, že jsem už přestala nosit brýle, to by byl úplně strop...ale co, nikdo to nemá v pubertě lehký a kdo jo, tak ten pubertou ještě neprošel.

Tak moc jsem se za sebe styděla, že jsem si i retušovala všechny fotky, což každý, kdo mě znal hned poznal, ale já zkrátka chtěla být hezká a bez chyby jako holky na internetu, no co. Teď vím, že to byla hloupost, ale bylo to tak a je to část mého příběhu a mého života. Proto mám s akné jen málo fotek, ostatní jsou "vylepšené".

Začala jsem být zoufalá, mamka taky, už se na mě nechtěla dívat, jak pořád brečím, a tak jsme s mamkou zkusili zajít na kosmetiku na nějakou proceduru. Taky nic! Objednala jsem se k jedné kožní lékařce, která mi to tak zhoršila jejími mastičkami a léky, že by ji moje budoucí spása (druhá kožní doktorka) prý zažalovala. Už jsem byla v koncích, když jsem uviděla "světlo na konci tunelu".

Dostala jsem tip na kožní lékařku v nemocnici a tak jsem k ní zašla, Neměla jsem už co ztratit. Paní doktorka mi řekla, že jsem přišla za 5 minut 12, ale že to spolu zvládneme. Já tomu nechtěla věřit, protože jsem nebyla zvyklá, že by něco fungovalo. Ale když jsem zjistila, kolik lidí paní doktorka vyléčila a kolik napsala knih o akné. Moje naděje asi byla na světě. ♥

Zjistila jsem, že mám tu nejhorší formu akné, ale že pokud to půjde, tak nebudu mít ani moc jizev (mám je, ale ne nijak extra hrozné). Paní doktorka mi předepsala hodně silné, hormonální léky, které byly dost drahé (naštěstí je hradila z velké části pojišťovna). Pamatuju si, jak jsem se mamky ptala: "Mami, kdyby to ta pojišťovna nehradila, platila bys mi to každý měsíc?" a ona: "Když vidím, že ti to pomáhá, tak bych to prostě nějak udělat musela!" Krabička na měsíc stála myslím 1000 Kč. Byly to opravdu silné léky, brala jsem je asi dva roky v kuse a měla jsem kvůli nim pár omezení. Nesměla jsem otěhotnět (dítě by bylo mentálně postižené), což nehrozilo, a protože ve 13 - 14 letech by mi doktor antikoncepci nenapsal, tak mamka musela podepsat prohlášení, že za to zodpovídá - Díky mami! Dál jsem nesměla pít alkohol nebo jíst čerstvou červenou zeleninu - rajčata, mrkev, papriku (což nebylo tak lehké).

Postupem času se to začalo zlepšovat, ale tím stylem, že jsem byla vyschlá jako treska.Měla jsem balzám na rtech 24/7, mazala jsem si pořád obličej krémem, jelikož jsem ho měla strašně suchý a odrolený, jak se stahovaly ty póry. Upřímně, byl to mnohem lepší pocit než si pořád z obličeje utírat maz a lesknout se. Měsíc od měsíce se to zlepšovalo a já začínala věřit, že se toho zbavím úplně. Každou další návštěvou ordinace paní doktorky jsem byla šťastnější a šťastnější. No, občas jsem měla hroznou náladu a brečela jsem jenom tak, ale to prý zapříčinily ty léky.

Po zhruba dvou a půl letech jsme léčbu dokončily a já měla slzy v očích, když jsem si přejela po obličeji a byl hladký...chápete, byl hladký! Chtěla jsem za to dát paní doktorce (MUDr.Jana Zímová)celý svět a slovo DÍKY vyslovené asi 100x bylo pořád málo. Moc jí děkuju, protože mi změnila život a dostala mě z toho!

Jizvy naštěstí na obličeji ani na dekoltu nemám, jen na zádech mi jich pár zůstalo, ale jsou to jen malé jizvičky, a když se procházím po bazéně, svoje záda mile ráda bez ostychu ukážu. Protože jsem svůj boj vyhrála. Ty roky neštěstí za ten pocit stály.

Pojí se s tím však další výhledy do budoucna, jako např. že musím mít speciální antikoncepci, aby se mi akné nevrátilo, protože jsou to pořád přece jenom hormony. Doufám v to, že se opravdu nikdy nevrátí. Samozřejmě se občas něco, jako asi u každého, vyskytne, ale oproti dřívějšku je to maličkost. Někdy v té době jsem byla odstranit i rovnátka a najednou ze mě byl úplně nový člověk. Sebevědomější a vyrovnanější! A fotky už jsem taky retušovat nemusela, to byla vždycky práce...

Příběh o ošklivém káčátku je pravdivý!

Víte co, možná jsem za to z části i ráda. Hodně mě to posílilo, dokážu se vcítit do lidí, kteří mají stejný problém a hlavně jsem díky tomu získala sebevědomí a naučila se, že člověk si musí projít i tím špatným, aby mohl zažívat zase to skvělé.

To je můj příběh. A jaký je ten váš?